Jmenuji se Radek, narodil jsem se před pětadvaceti lety a koktám už asi od svých pěti let, možná i dřív, ale to si stejně nepamatuji (první oficiální záznam o balbuties mám z roku 1983, tedy přesně při svých pátých narozeninách).
Je velmi těžké psát o něčem, co člověk považuje za jakési „černé znamení“, za něco, co by nejraději vytěsnil z vědomí a vnímal život jako nekonečnou nádheru (a on takový život také ve skutečnosti je). Ale snad dokážu vystihnout to podstatné bez vážnějších fabulací a snad se mi povede ponořit se do hlubin, do kterých vstupuji opravdu nerad.
Jak jsem již uvedl, oficiálně koktám asi od pěti let. Příčinu vzniku poruchy řeči u mé osoby nejsou známy a asi se je nikdy nedozvím, ale během těch několika let se vytvořilo v naší rodině (ve které se o těchto mých problémech moc nemluví), několik hypotéz. Mezi prvními je ta, že mí rodiče byli při mém početí již v relativně pokročilém věku (tatínek 48, maminka 35 let), dále je také možnost, že je to vrozené (pár příbuzných má podobné problémy), také to může být tím, že jsem extrémně brzy začal mluvit a jen co jsem znal pár slov, učili mě naši kvantum básniček a písniček (to mě bavilo), další verzí je to, že jako mimino mě babička pustila na zem a v neposlední řadě to také mohl být šok, který jsem v dětství zažil, třeba když těsně vedle mne spadla role linolea (to je můj jediný zapamatovaný zážitek z ranného dětství). Prostě je jen třeba si vybrat.
Já si ovšem na své koktání v dětství vůbec nevzpomínám. Ve školce jsem patřil k těm, kteří na besídkách recitovávali básničky a hrávali scénky. Vůbec školka bylo nádherné prostředí. Nezažil jsem zde žádné náznaky posměchu od ostatních, jak se to stává jiným dětem, prostě měl jsem vždy na spolužáky kliku. Krásná léta - až na polední spánek, který jsem nesnášel a jako vždy neklidnému a roztěkanému dítěti ta hodina po obědě připadala k nevydržení.
Také na základní škole jsem neměl nikdy problémy. Dojížděl jsem přitom pravidelně do Kijova na logopedické kontroly, ale tam vždy jen konstatovali, že při vyšetření vše v normálu, za půl roku nashledanou. Možná že ani mým rodičům nevěřili, že doma „koktám do čtverečku“, jak by řekla moje logopedka.
Léta šla dál, a já jsem si pozvolna uvědomoval, že opravdu není něco v pořádku, možná jsem začal tak trochu chápat, s čím vlastně žiji. Ve škole to mělo výhody, protože jsem pomalu přestával být ústně zkoušený, což například v literatuře vedlo k tomu, že básničku, kterou měli všichni umět nazpaměť a samozřejmě se ji nikdo nenaučil, jsem uměl jen já, ale mě z ní zase nikdo nevyvolal. Ten pocit toho, že se učím bez tlaku, mě dokonce přivedl k tomu, že mě učení začalo bavit. A také se ve třídě našel spolužák, který koktal jako já, tak jsem aspoň nebyl sám. Také ostatní spolužáci byli super – nikdy žádný posměšek nebo divný pohled. Jsem jim za to dodnes velmi vděčný.
Ve dvanácti letech jsem byl na šest týdnů v nemocnici v Kijově na logopedické léčení, které podle záznamů přineslo zlepšení – vše v normálu. Ovšem jak mohlo probíhat léčení ve dnech od 16. října do 24. listopadu 1989? Vše bylo tak hektické, celé to období, i atmosféra v nemocnici. Ne na všechno a všechny však mám ty nejlepší vzpomínky. Ale i taková byla tehdy doba, kdy se děti posuzovaly podle „třídní uvědomělosti a světového názoru“ svých rodičů i v nemocnici - radši nevzpomínat.
Pak přišlo gymnázium. Roky dospívání. Přestal jsem chodit k logopedce. Bylo mi řečeno, že na koktání žádný lék není, uvidí se po pubertě. Buď to zmizí samo, nebo to zůstane. Tak jsem čekal.
Ale tato léta nelze jen tak snadno přeskočit. Začal jsem si totiž plně uvědomovat následky, které vada řeči pro můj život má. Jakou má vůbec hodnotu člověk, který moc rozumu ani krásy nepobral (od dětství jsem bojoval i s obezitou), který nemá spoustu přátel, a který nakonec neumí ani pořádně mluvit? Mám vůbec právo na život? A na jaký život? Nemám být spíše zavřený do nějaké ústavu? A co když se to bude zhoršovat, jak potom žít mezi lidmi? Mám vůbec šanci někomu říct, že ho mám rád? Vždyť žádná holka by přece nechodila s klukem, který neumí mluvit! – Období mnoha otázek a zoufale málo odpovědí. A také strach z toho, kdy už konečně přijde posměch od spolužáků, před kterým mě vždycky všichni varovali, a který se dosud nedostavil.
Když na to vzpomínám, ještě dnes mi běhá mráz po zádech. Zachránili mne však opět perfektní spolužáci a také to, že jsem s tímto postižením nebyl ve škole jediný. Ale možná právě tady začalo jakési uzavírání se do sebe, mlčení plné nevyřčených slov – strach z toho, co by na můj projev řeklo okolí. Čekal jsem na negativní reakce a již předem jsem měl z toho strach.
Přiznávám, že zvláště ve svých patnácti šestnácti letech krize vrcholila. Pocit samoty byl zdrcující. Obklopen přáteli a přesto sám. To co jsem chtěl říct, jsem si radši nechal pro sebe a nebo tlumočil přes svého souseda v lavici. Ztráta víry v sebe sama. Pořád jsem byl ukecaný až hrůza, ale zde jsem již cítil opravdu bolest.
Člověk, který nekoktá, nikdy asi nezažil, co to je, mluvit, těšit se z vlastních slov, poslouchat ten nádherný tok, který se z říčky mění v řeku a z řeky ve veletok a náhle obrovská propast, vodopád – zakoktání se a člověk v mžiku padá po hlavě do největší hloubky, jakou si umí představit. Všechno vyřčené přichází v niveč, náhle je to všechno pryč a v uších zní jen to směšné automatické opakování slabiky nebo tvrdé souhlásky – prostě zakoktání se. Vše ztraceno, vše zničeno, zbývá jen smrt. Kolikrát přišly i takové myšlenky … To vše v setině sekundy, pak se ústa rozhovoří dál. Ale ten pocit zůstává – bezesné noci.
Právě na gymnáziu jsem začal číst. Zvolil jsem si vlastní terapii. Přišel jsem na to, že čím budu mít bohatší slovní zásobu, tím lépe budu moci obejít „neprůchodná“ slova a nahradit je synonymy. Celkem se to dařilo. Získal jsem lásku ke čtení, dostavily se i úspěchy ve slohu (i když ten mi šel prý vždy). Kritická léta byla přečkána a já se těšil na osmnáct – skončí puberta, přestanu koktat a začnu žít.
Přišlo osmnáct, maturita v pohodě, celý svět u nohou, život je krásný. Jel jsem do Prahy na přijímačky na obor žurnalistika – tam mě nevzali a ještě mi ve dveřích řekli: „Ale s tou řečí byste měl něco dělat!“ – snad nejhlubší pád v mém životě.
Koktání je vlastně celé o pádech. Tedy alespoň u mě, který jsem ještě zatím zcela nesmířen a bojuji. Někdy si říkám, že možná bych se se svým stavem smířit měl. Ušetřil bych si bolest, kterou stále ještě každé těžké zakoktání přináší. Možná, že je to pro zdravé lidi nepochopitelné, ale opravdu se jedná o bolest. O náhlý a nečekaný pocit prázdnoty, zmaru – dotek smrti. Řeč, i pro toho největšího ubožáka tak zcela normální, běžný, fádní, nezaznamenáníhodný prostředek, stává se pro mě pokladem, vzácností. Nikomu v životě bych nepřál být postižen koktáním, ale zažít tu nádheru z čisté a krásné řeči – není nad to. Když se někdy povede říct slovo, o kterém vím, že je neprůchozí, náhle se bortí skály, nebe jásá, radostí bych asi puknul. Opravdová radost z obyčejného slova – co může být víc.
Ale život není jen o radosti. Kdybychom neprožili bolest, vůbec bychom nevěděli, co to radost je a jak je krásná (jak praví jistý citát). A také se občas přistihnu při tom, že mám ze svého koktání radost. Je to paradoxní, ale aspoň mě tyto mé každodenní bolesti občas snesou z piedestalu namyšlenosti a nabubřelosti, pýchy a sebestřednosti do „pozemských“ dimenzí a já si uvědomím, že jsem obyčejný člověk a k tomu ještě ten, co neumí mluvit. V takovém případě jsem za koktání rád.
A co říci na závěr? Nyní pracuji na úřadu, řeč mi při mém povolání vůbec nevadí, protože do styku s lidmi přicházím minimálně, korespondujíc pouze písemně či telefonicky. Již půl roku docházím opět po deseti letech k logopedce a začínám další válku proti svému dávnému nepříteli. Před dvěma lety sice vyhrál jednu bitvu (přestal jsem totiž vyslovovat písmeno „p“), ale věřím, že se dá dokázat mnohé a boj nevzdávám. Také mě stále ještě čeká hledání odpovědí na otázky, které jsem si položil v patnácti a na které jsem dosud nenašel odpověď. Musím se též naučit nebát se promluvit na veřejnosti, říct svůj názor bez ohledu na to, zda mám strach z reakcí svého okolí na můj nestandardní projev. A snad na konci své cesty najdu i spřízněnou duši, se kterou se budu cítit dobře.
Těm, co nekoktají, bych chtěl poděkovat za to, že se na nás nedívají skrz prsty a že vyslechnou naše někdy hloupé a nesmysluplné proslovy. Pro nás to totiž smysl má, vědět, že naše slova, i když nedokonalá, někdo poslouchá. Vždycky si totiž říkám, jaké to asi je, poslouchat sám sebe – hrůza. Proto radši mnohdy neříkám nic a pak mě to mrzí. Prosím tedy o toleranci a naslouchání. Díky.
