Koktám asi od doby, co jsem začal vůbec mluvit, alespoň když se o tom s rodiči bavíme, říkají mi to takhle. Naši jsou skvělí, moc mi pomohli a pomáhají, snažili se podchytit balbuties od počátku, matka je doktorka, něco o tom věděla, dělali jsme řečová cvičení od začátku. Táta pracoval ve vývoji textilních strojů, oba se mi snažili usnadnit život tak, abych se nemusel stresovat okolím, nechodil jsem do jeslí ani do školky, prvním problémem byla základní škola. Poznal jsem spoustu dětí, některé byly zlé, s jinými jsem kamarádil, hlavně jsem se ale na každou hodinu připravoval, abych nemusel mít trému, že něco neumím.
Základní školou jsem tak prošel na výbornou, potom na gymnáziu už to bylo horší, ale pořád jsem ctil zásadu kvalitní přípravy na hodiny. Někteří učitelé mě zkoušeli písemně, což sice neumožňuje téma "okecat", ale fakta, která jsem ze sebe vysypal, vždycky stačila na to, abych byl premiant třídy. Možná proto moje balbuties nikoho nezaráželo, já ale vždy pečlivě sledoval, jak na bloky reagují lidé okolo, představoval jsem si, jak se asi musí cítit oni, když vidí něco celkem nestandardního. Občas jsem zahlédl drobný úsměv, občas napjaté svaly v tváři, čekající na výsledek mého proslovu. Přemýšlel jsem, že začnu studovat psychologii, abych se dozvěděl víc, ale nakonec vyhrál mně příjemnější chemický směr. O prázdninách mezi gymplem a vysokou mě vzali na intenzivní léčbu do pražské Foniatrické kliniky. Bylo to prima, naučili mě osvojit si metody, které jsem si v předchozí ambulantní léčbě nevžil, celkově bych šest týdnů prožitých v Žitné ulici hodnotil velmi pozitivně.
Vysoká mě překvapila jiným stylem učení a zkoušení, než na jaký jsem byl zvyklý, chvíli mi trvalo se aklimatizovat - na to doplácela hlavně řeč, měl jsem značné výkyvy, jeden den úplně bez problémů, druhý den takřka nepoužitelný. Někteří lektoři si mysleli, že si z nich dělám legraci, občas dalo práci vysvětlit, jak to vlastně všechno je. Pak mi po odkladu dali modrou knížku, alespoň k něčemu mi balbuties bylo, z vojny jsem měl strach už odmala.
Státnice bez problémů, zůstal jsem na škole na postgraduální studium, zkoumat a bádat v klidu pracovny mě baví, jsem jedináček, rodiče se o mě stále starali a nepotřeboval jsem hned vydělávat peníze hodné mé profese. Tenkrát jsem taky opravdu začal chodit s Lenkou, znali jsme se spolu od páťáku, byla mi příjemná, předtím jsme občas někam zašli, do kina, do divadla. Pak jsem pochopil, jak moc ji mám rád, že by mi velmi chyběla. Začali jsme spolu bydlet, ale mně se stále vracela někdejší záliba ve zkoumání tváří okolo sebe, věděl jsem, že Lenka mě zná velmi dobře, že se před ní nemusím stydět. Ale stejně mi to nedalo, zpovídal jsme ji, jak na ni moje koktavost působí, když se zamyslela při některém mém monologu nebo nedávala pozor, uzavřel jsem se do sebe, klidně na několik hodin nebo dní, neodpovídal jsem na dotazy, uražený, že člověk, kterého miluji, nerespektuje námahu, jakou mi řeč působí a nedává pozor... Při jednom podobném extempóre, pár měsíců před získáním doktorandského titulu, se už nedoprošovala. Prostě odešla a nechala mě samotného. Takový konec jsem nečekal, ranilo mě to, jako nikdy nic předtím, zhroutil jsme se a v dokončení studia mi pomohly hlavně perfektní předchozí výsledky a to, že doktorandskou práci jsem už měl napsanou. Dlouho jsem si modeloval situace našeho vztahu, ale až pozdě pochopil, že to byla asi moje chyba, zřejmě to opravdu nešlo snést.
Musím dokončit přijetí svojí identity, dokončit kontinuitu balbuties. Doufám, že pak v dalším vztahu nezklamu.
