Balbutická komunita

[Cufi]

První stupeň ZŠ
Na první školní školní den si vzpomínám jako by to bylo včera. Za doprovodu rodičů jsem si to napochodoval do třídy paní učitelky, jejíž jméno už jsem dávno zapomněl. První stupeň jsem navštěvoval ve Smržicích a moji spolužáci byly většinou děti, se kterými jsem vyrůstal, tak se mým handicapem moc nezabývaly. Máma samozřejmě s mým problémem seznámila paní učitelku, tak jsem usedal do lavice bez obav z posměšků či podobných věcí. .
Období prvního stupně pro mě bylo z hlediska koktavosti nejhorší v tom, že jsem se dopouštěl množství temorů, které jsem si neuvědomoval. Křeče způsobené snahou vyslovit problémové slovo nebo písmeno, byly opravdu velké a neuvědomělé. Jako malý jsem to moc neřešil, nepřišlo mi to důležitější než karty s motorkami, které jsme o přestávkách hrávali. Je důležité, aby byly s dětmi na prvním stupni provozovány dechová cvičení či aktivity jim podobné . Díky častým temorům, kterým se nevěnovala taková pozornost na prvním stupni, se u mě ještě dnes sem tam vyskytnou, ale už ne v takové míře. Přesto je to nepříjemné.
Možná to byla náhoda, možná jsme si intuitivně k sobě sedli do lavice. Mluvím o kamarádovi, který také koktal. Kolektivu jsme se nějak nestranili, ba naopak. V lavici nás paní učitelka musela kolikrát napomínat, ať jsme potichu při výkladu učiva. Holt, když si potřebují v hodině něco říct dva koktaví, tak se to trochu protáhne.

Druhý stupeň ZŠ
Druhý stupeň základní školy jsem kvůli fotbalu absolvoval na ZŠ Palackého v Prostějově, která byla sportovně založena. Do neznámého kolektivu jsem nepřicházel se zrovna příjemným pocitem. Sedl jsem si do zadní lavice (jak se později ukázalo, dobrá volba při opisování), abych nebyl moc na očích a nikdo se mě zbytečně na nic nevyptával.
První kolize a srdeční tep vystřelený na hranici únosnosti bylo představování, kdy žák vstal a řekl své jméno, jaký sport ho baví atd. Jak na mě pomalu přicházela řada, tak se mi zrychlovalo dýchání, potil jsem se. Navíc mám smůlu, že se jmenuji Jakub, kde mi dělá problémy K a příjmením Coufal, kde je pro mě zakleté písmeno C. Takže přišla nervozita, špatné dýchání plus prokletá písmena K a C, nešlo se nevyhnout zakoktání. Kdo nekoktá, nepochopí, jaké to je zaslechnout v tiché třídě smích, který bezpochyby patří vám. Naštěstí tohle byl jen jeden z mála posměchů na této škole, které jsem zažil. Jak se ukázalo, většina mých spolužáků byly i mými spoluhráči ve fotbalovém klubu. A i pomocí sportu jsem si na ZŠ vybudoval respekt a úctu ostatních.
Přátelství nabytá na ZŠ přetrvávají dodnes a s kluky chodíme o víkendu na fotbálek nebo na pivo probrat, co je nového. Jeden můj spolužák mi dokonce řekl, že mě zná už tak dlouho, že si moje koktání ani neuvědomuje. Jiný například, že kdybych nekoktal, tak to nejsem já.
Reakce učitelů byla vesměs kladná, ale vzpomínám si na situace, které by se asi neměly stávat. Například při výkladu učiva se učitel na něco ptal, přihláil jsem se, chtěl jsem odpovědět, ale prostě jsem se zasekl a nevydal jsem ani hlásku. Kantor věděl o mých problémech, a i přes moji snahu se „vymáčknout“ odvrátil zrak a pokračoval dál. Tohle snad urazí každého člověka, který má problémy s koktáním! Díky téhle zkušenosti jsem se moc nehlásil, i když jsem znal odpověď. Nestálo mi to za další zásek, temor či další ztrapnění.
Jak to bývá, v 8. či 9. třídě jsem začal mít zájem o opačné pohlaví a zjišťoval jsem, že moje koktavost mi může být nápomocná. Některým holkám to přišlo roztomilé, některé to neřešily, těm, kterým to vadilo, ty jsem zase neřešil já. Popravdě toho využívám dodnes!!

Střední škola
Do prvního ročníku jsem nastoupil kvůli fotbalu na střední školu zemědělskou do Opavy. Bydlel jsem na internátu, hrál jsem fotbal a nic jiného mě v tu dobu nezajímalo. Měl jsem pětkrát týdně tréninky a o víkendu zápas. Stranou šla i moje péče o koktání. Zanedbával jsem logopedii, foniatrii a věci s tím spojené. Svoje udělala taky fyzická zátěž, která byla opravdu v té době enormní. Do toho jsem špatně snášel odloučení od rodiny a kamarádů. Moje řeč se rapidně zhoršila, a i díky neshodám ve fotbalovém klubu jsem se rozhodl přestoupit do druhého ročníku do Olomouce.
Druhý až čtvrtý ročník střední školy jsem absolvoval v Olomouci, kde jsem rychle zapadl do kolektivu. Ve svém věku jsem už o koktavosti bez problému mluvil, tak nebyl problém spolužákům vše vysvětlit, aby nedošlo k trapným okamžikům.
Když už jsem byl na škole déle a o moji koktavosti se vědělo, přiznávám se, začal jsem toho i využívat například při zkoušení a dokonce i u maturity, kde pro mě nebyl problém prodloužit 10 minutový text na požadovaných 20 minut.

Vysoká škola
První problém nastal hned u přijímacího řízení na VŠ. Ústního pohovoru jsem se bál jako čert kříže. Kantoři o mém handicapu samozřejmě nevěděli a já radši odpovídal heslovitě. Všechny techniky jsou k ničemu, když vás popadne tréma a nejste schopen je použít. Přece jenom je lepší toho říct míň bez zadrhnutí než vykoktat mluvní cvičení. Naštěstí jsem ztracené body na pohovoru získal jinde a mohl jsem tedy nastoupit do prvního ročníku na FTK.
Na vysoké škole jsem měl snad všechna možná vyšetření s koktavostí za sebou. Od logopedií, experimentální léčby až po léčitele a pomalu jsem ztrácel naději, že někdy přestanu koktat. Na univerzitě jsem měl přístup k podkladům, které jsem předtím neměl, ať to bylo na přednáškách psychologie nebo ve skriptech a knížkách v knihovně UP. Nicméně naději, že přestanu koktat jsem ztratil, ale smířil jsem se s tím a naučil jsem se z toho dělat přednost. Přece jen lidé si hned zapamatují, s kým mluvili, když jste něčím zvláštní.

[Gilthoniel]

Paci sa mi, ako hovoris, ze si sa z toho naucil robit prednost

Ja studujem klasicke jazyky, kde na kazdej hodine musime citat preklad vtipne je to najma na starogrectine, kde mame takeho mladeho ucitela, ktory je sice tolerantny, ale nikdy neustupi a vsetko musim precitat sama ( ked zadrhnutie niekedy trva dlho, slovo povie on a mne sa to uz da potom lepsie vyslovit, takze mi to celkom pomoze). Naposledy som mala vyslovit cislo "tristo", lenze sa mi to nedalo a nevyzeralo to tak, ze by sa vobec celu hodinu dalo tak som sa nanho len usmiala a vravim:"ved vieme" a on :"ale co ak ja nahodou neviem". To ma trochu nastvalo, tak som mu povedala: "sto krat tri" A raz som citala v takom cviceni dlhsiu vetu, citala sa tazsie, ale nejako som to nakoniec zvladla a on mi na to povedal, ze su to vlastne verse a mam ich teda precitat ako verse. som mu povedala, ze som sice rada, ze som to vobec precitala,ale ze teda dobre...a slo to nastastie uz trochu rychlejsie Ked to clovek neberie tak vazne, zasmeje sa aj on, aj ludia okolo a hned je prijemnejsia atmosfera

[Cufi]

jj diky noo nic jinýho než udělat z toho přednost nemužem ... pokud chcem v životě něčeho dosáhnout

[juro92]

No ja som mal dnes prezentáciu z ekonómie na cvičeniach a strašný stres som mal ktorý sa mi striedal s kľudom. Bolo tam asi 80 ľudí, ale nakoniec to pre môj pocit dopadlo celkom fajn zasekol som sa asi len 3x čo nebolo až tak zlé ináč som hovoril plynule. Ľudia sa mi vôbec nesmiali čo ma aj celkom prekvapilo a počas prezentácie ukludnilo. Myslím si že ďalšie prezentácie ktoré budem robiť budú už lepšie, a všimol som si aj to čo tu už písali že ak sa človek sústredí nato čo hovorí tak nie je problém, problém je až to keď začne človek vnímať to čo ten stres robí sním a utvrdilo sa mi to dnes

[Marco]

Ahojte, som tu novy .. zatial len sledujem starsie temy, ale urcite pridam aj ja nejake skusenosti, resp. pohlad na vec z mojej strany


Vidim to podobne ako Cufi - na zakladnej skole som to moc neriesil, ale pristup bol asi dobry. pamatam si, ze pani ucitelka mi dala cukrik pred tym, ako som isiel citat (akoze mi to malo pomoct), kazdopadne so skolou som problem nemal a mal som same 1.

8rocne gymnazium sa nieslo cca v podobnom duchu. V urcitych oblastiach som citil obmedzenia (prezentacie, prihlasit sa vzdy na spravnu odpoved a pod.), ale celkovo tam uz boli ludia trochu inde (ako spoluziaci, tak aj profesori) a teda, skor sa snazili pomoct.

Dokonca pred maturitou za mnou prisiel zastupca riaditela skoly, ze z jeho inicitativy naplanoval, aby som vzdy odpovedal ako posledny a tak nebol pod casovym stresom, za co si ho aj ludsky dodnes vazim. Jediny problem bol, ze v komisii pri skuske zo slovenskeho jazyka bola jedna pani, ktora ma predtym neucila a isla sa opytat spoluziacky, ze ci som "postihnuty, alebo len tak rozpravam". Dozvedel som sa to az od tej kamaratky, ale nijako zvlast som to dodatocne neriesil. Maturitu som tiez ukoncil s vyznamenanim.

To, ze som sa s posmievanim v mojom zivote stretaval iba okrajovo mohlo byt sposobene aj tym, ze som odmalicka sportoval, neskor som profesionalne robil atletiku a teda je proti prirode, aby sa niekto vysmieval fyzicky silnejsiemu. Navyse som bol, myslim .. celkom oblubeny v kolektive. Toto zaroven odporucam kazdemu chlapovi - zajakavemu. Ked budete na tom fyzicky dobre, budete vo vystupovani posobit sebavedomejsie a je to rozhodne prinos aj pre naslednu terapiu.

Vysoka skola prebieha relativne fajn, vacsina skusok je pisomnych. Raz som poziadal o vynimku z prezentacie projektu v anglictine. Nebol v tom ziadny problem, odovzdal som projekt v pisomnej forme ako kazdy iny, len som ho necital.

Statnica z anglickeho jazyka bola pre mna dost negativnym zazitkom. Stres navyse umocnovalo to, ze viac ako samotnej skusky som sa bal toho, ze sa mi bude zle rozpravat. Potom to samozrejme ani nemohlo dopadnut inak. Rozpravalo sa mi vtedy naozaj asi najhorsie (na stupnici zajakavosti 1-5 by som sa oznacil cislom 1-2 teda asi jeden z tych najlahsich stupnov, pocas tejto skusky to islo niekam k cislu 4), ale opat som sa raz stretol so serioznym pristupom (niektore veci som napisal, nieco som len prebehol, aby videli, ze to naozaj viem a pod). Statnicu som mal za 2.


Nezabudajte, ked robite nieco navyse, ludia vasu snahu ocenia. Ak sa budete spravat vy korektne, je len velmi miziva sanca, aby to tak nebolo aj na opacnej strane.

[MisenaKr]

Ahoj všem, já sama nekoktám, ale mám syna balbutika. Jen bych v rámci tohoto tématu ráda napsala, že s veřejnými prezentacemi a zkouškami má obdobné problémy i spousta lidí, co balbutici nejsou - stres a tréma dokáží udělat z podobných vystoupení peklo i pro ty, kteří jinak mluví plynule - člověk pak řeší drobné neplynulosti, které se mu jeví subjektivně mnohem horší, někdy až fyzické nevolnosti apod. Mám s tím své zkušenosti Takže hlavu vzhůru, nikdy to není tak hrozné, jak se to jeví vám.

[juro92]

[zdendaobratle]

Myslím, že jsem neměl žádné problémy se řečí.Naopak na základce na mě nespěchaly učitelé a spolužáci byly v pohodě mohu říc že jsem jich měl docela dost.
Ve škole v Praze v Kobylisých tam už to normální všichni jsme si byly rovni jelikož tak měl vadu řeči každej, tam jsem by dva roky nejlepší super.Byl jsem mezi svýmy.
Na učnáku myslím , že to bylo taky v pohodě , naopak při závěrečných zkouškách mě ještě pomáhali a napovídali, byly jsme tam tří klucí a 15 holek super.Spolužáci bez problému, zábavy , akce, setkání , koncerty atd,, vzpomínám na to v dobrém Zdenek.
_________________
jsem balbutik