Anna - psycholog

Autor: bodyia <admin(at)server.cz>, Téma: odborníci, Vydáno dne: 16. 09. 2005

Téměř každý, když si začíná uvědomovat svou odlišnost, kterou právě vnímá jako nedokonalost, či jako postižení, se ptá: „Proč právě já? Proč právě mě se to stalo?“ Cítíte se zaskočeni, ošizeni, poníženi, odstrčeni…

Moc se mi líbí, že dáváte prostor pro komunikaci tam, kde je ho zatím velmi málo, že se pokoušíte zachytit a otevřít ty, kteří se, na základě svých pocitů nedokonalosti, odtahují a stahují do sebe. A je to právě i skupinka s problémy s řečí.
Pokusím se k tomu, jako psycholog, něco říci.

Téměř každý, když si začíná uvědomovat svou odlišnost, kterou právě vnímá jako nedokonalost, či jako postižení, se ptá: "Proč právě já? Proč právě mě se to stalo?" Cítíte se zaskočeni, ošizeni, poníženi, odstrčeni… A hledá se příčina, často "vina". Něco se většinou najde. Ale je to opravdu "ono"? – a je to vyčerpávající, vysvětlující? A co se tím mění? I stanovením viny se toho nezbavíme.

Je jistě moc dobré mapovat sebe ve smyslu sebe-objevování či sebe-poznávání. Čím více se o to pokoušíme, tím více shledáváme, jak je to všechno nesmírně komplikované, propletené a že nelze jednoznačně určit příčinu a důsledek. A že nakonec, jako východisko, jedině můžeme přijmout svůj stav jako součást sama sebe, kterou ani nevytěsňujeme, ani s ní nebojujeme jako s nepřítelem, ale se kterou komunikujeme a pokoušíme se domluvit. Zároveň si uvědomujeme, čím vším jsme v životě obdařeni, čeho všeho se nám dostává. Že to není vůbec samozřejmost, že např. vidíme, slyšíme, myslíme, tvoříme… A že místo radosti a hrdosti a rozvíjení všech těchto darů se necháváme převálcovat, či dominovat tzv. "nedokonalost", kterou máme.

A musí to být vůbec trvalý stav? Není to spíš úkol, výzva, to zvládnout? To „zvládnutí“ má široké hranice, od jakési technické dovednosti k nadhledu až k proměně osobnosti (zřejmě to souvisí). Je to pak dlouhá, složitá, individuální cesta, která vyžaduje, kromě jiného, moc trpělivosti a pokory. Ale dostali bychom se na ni bez tohoto „poznamenání“? Může to být ta naše hlubina, výzva, úkol, odrazový můstek – je jedno jak to nazveme. Zní to vznešeně a odtažitě. Ale zkuste poodstoupit od svých bolavých pocitů a podívat se dál, šířeji. Třeba to pak budete moci přijmout.

Zakončila bych úvahou moudrého mistra, který doporučuje: "Máte-li si vybrat ze dvou cest, volte tu obtížnější."
A vám se to přímo nabízí. Není to pozvání? Není to privilegium?