Bohdan

Autor: bodyia <mail(at)bodyia.cz>, Téma: lidé, Vydáno dne: 16. 09. 2005

Škola. Vždycky jsem vynikal vzrůstem, spolužáci byli o hlavu menší. Tím se zjednala přirozená autorita, málokdo si něco dovolil. Z občasných konfliktů jsem si nedělal hlavu, samozřejmě jsem se bál mluvit na veřejnosti nebo přednášet básničky.

Je mi dvacet devět, narodil jsem se a zůstal ve východních Čechách. Koktavost se začala projevovat zhruba od čtvrtého roku věku, do té doby jsem prodlužoval samohlásky. Ale nevím o ničem, co by poruchu nastartovalo. Když se mnou maminka tenkrát přišla na logopedii, dostala ubezpečení, že o nic nejde, že jde o přechodný jev, který se objevuje u mnoha malých dětí. Nicméně, nestalo se tak, balbuties se zhoršovalo a při nástupu do školky bylo asi v nejhorším stádiu, které si pamatuji. I na školku samotnou musím vzpomínat jako na prostředí, kde mi bylo ubližováno nejvíc. Malé děti si neberou skrupule, nazývají věci podle sebe a dokáží být velmi zlé. Takový zákon přírody. Začal jsme docházet na logopedii častěji, vybavuje se mi ordinace plná dětí a lehce neurotická doktorka. Skutečně si nejsem vědom, že bych z návštěv tam čerpal nějaký přínos. Ale abych zamezil hypotézám, nikoho samozřejmě neobviňuju - jsem balbutik a prostě je to tak.

Škola. Vždycky jsem vynikal vzrůstem, spolužáci byli o hlavu menší. Tím se zjednala přirozená autorita, málokdo si něco dovolil. Z občasných konfliktů jsem si nedělal hlavu, samozřejmě jsem se bál mluvit na veřejnosti nebo přednášet básničky. Naši mě nebrali za chudinku, o koktání se mluvilo jen v souvislostech s léčbou, měl jsem nějaká domácí cvičení, jako číst nahlas a dechové procedury, v prvním stupni jsme jezdívali na hypnotické relaxace k naší známé psycholožce.

V patnácti na střední škole jsem nastoupil na intenzivní léčbu do pražské foniatrické kliniky v Žitné ulici - nejdřív strach ze samoty a nudy, potom příjemné překvapení - do té doby jsem prakticky jiného balbutika neznal a tady nás bylo spousta. Legrace a prima zábava, hodně jsme si s klukama užili. Ovšem o vnitřních pocitech jsme se nikdy nebavili. Ani spolu, ani s lékaři. Tam se řeč velmi zlepšila, 6 týdnů intenzivních cvičení a světa za oponou - bez stresu a bez problémů bylo znát. Pak návrat zpátky, 14 dní pohody a pak propad na úroveň mnohem horší než před nástupem. Rok mi potom trvalo stabilizovat řečové návyky. Ale leccos jsem se naučil.

Na střední jsem nebyl dobrý student, něco mi šlo sice samo, ale škola zůstávala ve druhém, třetím plánu, poznával jsem radosti života a to bylo hlavní. Mírný problém maturita, tak jsem se vystresoval, že za asi patnáct minut, co jsem hovořil, ze mě vypadlo pár desítek slov, a to hodně podivně:-). V devatenácti znovu foniatrická klinika v Praze, po všech možných testech a cvičeních mi prozradili, že u mě jde o ryze psychickou věc, standardní postupy nefungují - když jsem sám, mluvím zcela bez problémů, míra koktavosti má souvislost s komunikujícím protějškem, vnitřní kondicí, počasím, obdobím a já sám nevím, čím vším. Završuje to koktavost i při šeptání, což prý není možné.

Ve třiadvaceti začínám jezdit za paní doktorkou Cenkovou do Prahy na konzultace, cílem bylo najít počáteční okamžik vzniku poruchy, prožít si ho znovu a tím se s ním vyrovnat. Něco jsme našli, ale jestli je to opravdu ono, to fakt netuším. Stejně mi ale Tamara Cenková moc pomohla. V dokončení přijetí sama sebe, v úvahách, které jsem znal, ale neuměl je pojmenovat.

Od roku 2001 navštěvuji znovu paní doktorkou Tichou, psycholožku a velmi moudrou paní, která se o mě starala na základní škole. Povídáme si o aktuálních věcech, každé sezení je zakončeno zklidňující relaxací.

Dnes pracuji v IT, občas musím školit lidi ve firmě, přednášet na fórech  nebo komunikativně řešit systémové záležitosti, balbuties mi v životě prakticky nevadí, rozhodně to není okolnost způsobující deprese. Zvláštní jsou okamžiky, kdy jsem při jednání zcela nad věcí, pak přijde chyba v řeči a já si v momentech, než vypravím slovo správně, uvědomím, že nejsem král světa a i sebevětší blbec může být okamžik na koni. Projevím slabost a soupeř tuší, kde jsem zranitelný. Vím, které slovo kdy způsobí problém, někdy se mu vyhnu, jindy ne, v okamžicích koktání se mysl často přesune jinam a uvažuji i nad nesouvisejícími věcmi. Možná jsem ke spoustě podnětů citlivější, snad proto zbožňuji tvůrčí činnost.
Co jsem se ale stále nenaučil, je zbavení se strachu před telefonováním cizím lidem. Nerad, velmi nerad, nejhorší jsou první slova a úplně nejhorší, když je druhá strana příliš netrpělivá a jakmile neslyší hned slovo, zavěsí. Brr. Taky nezvládám, když je protějšek příliš horlivý a snaží se mi pomoct tím, že slova říká za mě. Tím se dostanu zcela mimo rytmus a ve výsledku dialog trvá mnohem déle, než kdyby počkal. Stejně tak komplikace působí, když musí něco být rychle - fronta na úřadech, na jízdenky. Jednu dobu jsem to řešil napsaným lístečkem, dnes to chci zvládat vlastní silou. Mám stejná práva jako ostatní, nehodlám se jich vzdávat.