Ahoj. Jmenuju se Martin, před nedávnem mi bylo sedmnáct. Jsem balbutik, jak se dnes říká, já sám bych spíš řekl, že koktám všude, kde promluvím. Začalo to asi v šesti letech, táta pozval k nám domů Mikuláše s čertem, hrozně jsem se tenkrát vyděsil a od toho dne koktám. Nejdřív jsem si myslel, že to přejde, ale je to spíš pořád horší. Říkali mi, že kdybych neměl pro koktavost dispozice, nikdy by se to nestalo. Ale stejně tak by se to nestalo, kdyby mě tenkrát rodiče zbytečně nevyděsili. Trpím za něco, co způsobil někdo jiný, což jsem do dneška nepochopil.
Základkou jsem prošel tak akorát, se spolužákama jsme dělali různý lotroviny. Problém byl, když se mi začaly líbit holky a já se tak styděl, že jsem si vůbec nic nedovolil. Že se mi vysměje do koktavců a nebude chtít se se mnou ani nikde ukázat, aby si na ni neukazovali prstem. Asi jsem se hodně uzavřel, teď na učňáku je to podobný, před klukama se nestydím, prostě jdeme někam na pivo, dám si jich pět nebo zapálím jointa a už nemluvím vůbec.
Ale ty holky... Mám nevlastní ségru, s tou ještě občas něco je, ale venku se prostě bojím. Na logopedii i psychologii mi říkali, že se nemám stydět, nemám za co, jsem normální kluk. Zkoušel jsem brát i nějaký prášky na zklidnění, výsledkem bylo, že se mi po nich chtělo děsně spát a řeč se změnila, možná že šla líp ovládat, ale zase úplně jinak. Jen málo z toho, co jsem se naučil do tý doby, fungovalo.
Až dostuduju, už letos, uvidím, jak naložím s životem. Začnu pracovat, třeba založím rodinu, ale často mě napadá možnost sebevraždy. Prostě skončit to utrpení, které musím nést. Izolaci od společnosti, každodenní strach. Budoucnost neřeším, ale nijak mě netěší.