Balbutická komunita

[kokokta]

Ahoj, asi jako většina z vás tu trpím tou zvláštní "nemocí", "chorobou".. každý to nazývá jinak, ale znamená to to stejné.
Já jsem se sem přišel pouze vypsat a doufám, že třeba někdo pochopí, jak se cítím, co prožívám, čím jsem si prošel atd..
Abych se rozepsal, jmenuju se Honza, je mi 15, pocházím z východních čech a od září nastupuju na střední.
Mé dětství nebylo zrovna jednoduché, protože táta pil, mamka byla jeho otrok a já vlastně tak trochu taky.. možná proto se mi v útlém věku rozvinulo to koktání.. nemám tu mu to za zlé, každý je nějaký, každý dělá chyby a když se s ním mamka rozvedla, tak si teprve uvědomil co udělal, ale to už bylo pozdě. Teď se normálně scházíme a vycházíme spolu, tak trochu jsem mu to už i odpustil, protože si jsem téměř jistý, že jsem to měl z toho stresu..
Školka byla paráda.. tam ještě děti neřešili jestli někdo umí pořádně mluvit, jestli někdo ne, jestli má někdo značkové oblečení nebo jen z "hadry" z hrabáku.. Všichni prostě byli kamarádi, ale základka to změnila.
Tam už se pomalu a jistě začínal rozjíždět takový trend, kdo je něčím jiný, tak jde z kola ven.. to bych ještě překousnul, ale ve vyšším ročnících začalo to nejhorší.. šikana. Jak psychická, tak fyzická a když se jsem to už nevydržel a řekl to mamce, tak se to ještě zhoršilo.. Ještě jako děti dítě mě po škole tak brutálně zmátili, že jsem asi dva týdny poležel v nemocnici na JIPce jenom kvůli něčemu za co ani nemůžu.
Potom jsem tedy změnil školu, ale po pár měsících začalo to samé, ale už jen v menší míře.. A teď v devítce (a pomalu i osmičce) to už ustalo a lidi o kterých jsem si myslel, že jsou taky tací, tak se ukázali jako opravdoví kamarádi, ale bylo to pro ně něco nového. Teď bych ty časy (osmičku, devítku) ještě klidně vrátil, protože jsem poznal opravdové přátelství vyjma školky.. Teď končí prázdniny, měsíc do konce a nastupuju na střední. Už teď mám depky a bojím se toho, jak to dopadne. Je to stavební průmyslovka - docela prestižní a vyhlášená, tak doufám, že tam potkám normální lidi a ne s prominutím blbce jako skoro za celý život.
No a mám tu další problém.. To koktání mě strašně změnilo.. Kdysi když jsem byl ještě malej a bylo mi po tom prd jestli koktám, tak jsem byl strašně živý dítě co nemělo problém navázat kontakt, vyřádit se s úplně cizíma dětma na pískovišti a teď jsem rád, když řeknu mamce s velkou tíhou "dobrou chuť" abych nezrudl a nevydal ze sebe ani slovo.
Teď je ze mě takový samotářský introvert, co se bojí říct cokoliv na hlas, sedí tiše v koutě, aby někoho nenamíchl a nenaštval.. Prostě nevím jak to popsat, asi si to dokážete představit sami.
Ale jediné co mi opravdu pomáhá s koktáním, s někým se rozpovídat atd. je si dát třeba s kamaráda panáka, dva a pak už jedu jako mlýnský kolo - scházíme každej tejden ze základky s kamarádama na chatě a prostě kecáme.. V tom bych neviděl problém, když někoho znám a důvěřuju mu, tak mi oni moc nevadí, že se před ním třeba zakoktám, ale před cizím člověkem by ze mě člověk nedostal vážně ani hlásku.. Už jsem se vlastně smířil i s tím, že asi nikdy nebudu mít holku/manželku, potažmo rodinu - kluka a holčičku, protože na to asi nemám.. Přitom mám v srdci tolik lásky, kterou jsem za těch 15 let nestihl někomu obdarovat.. A možná ani nikdy nestihnu, asi určitě.. Teď mě nad vodou drží jen jediná myšlenka. Vždycky jsem chtěl být architekt, mít někde postavenou pěknou vilku a aby mi na zahradě pobíhal pejsek.. To kvůli tomu si už jdu od školky za tímto snem a kvůli tomu jsem ještě neskočil pod vlak. To kvůli tomu jdu na stavebku, to kvůli tomu chci jít potom na vejšku a to potom kvůli sobě se odstěhovat za oceán, protože umím perfektně anglicky a v angličtině se skoro vůbec nezadrhávám. Takovej sen pracovat jako architekt v Kanadě a žít si pokojnej a klidnej život bez strastí a bolesti.. Zatím se mi zčásti plní, i když jen z kousíčku, tak doufám, že se i jednou vyplní.
Celkově mě i mrzí, že ti ostatní lidé do nás vůbec nevidí a myslí si co jsme zač, ale to je pravý opak.. Právě takhle uzavřený člověk je nejvíce věrný, dokáže darovat nejvíce lásky a nejvíce milovat..
A ještě bych chtěl říct vám všem, kteří tohle čtete a nacházíte se třeba v podobné situaci, najděte si něco za čím chcete jít a jděte si za tím! Když se vám to nakonec podaří, je to určitě nádhernej pocit a přidá vám to i trochu sebedůvěry!

[AlHorak]

Mel jsem neco podobnyho. Na zakladce se do me lidi navazeli a za zadama se mi posmivali, na stredni nikdo, protoze se sesla parta lidi, co studovala stejnej obor a meli podobny mysleni jako ja, takze nejaka ta "podivnost" byla naprosto normalni. Nebo je to mozna tim, ze kolem 15ti konci u vetsiny lidi takova ta tezka puberta. Takze se toho vubec neboj a uvidis, ze to bude v pohode.

Mluveni s cizima lidma je spis o zvyku. Zkus je brat jako sve nejlepsi kamarady a ne jako cloveka, kterej te bude soudit. Nesmis porad myslet na to, ze kdyz se zadrhnes, tak se ztrapnis a nekdo se ti vysmeje do ksichtu. Mozna se ti to nekdy stane, ale ja osobne si na zadnou takovou situaci nevzpominam a to je mi 27. Cizi lidi netusi, ze koktas, a podle toho se k tobe taky chovaji. Vetsina ti rekne, ze ti nerozumela, neslysela, nebo to slovo doplni za tebe (ale pritom jen predpokladaji, ze sis na to slovo nemohl vzpomenout), apod. A kdyz se zadrhnes? No a co? Tak to proste reknes o vterinu pozdeji a je to. Nesmis to proste tolik resit a hlavne nesmis premyslet o tom, co si o tvym handicapu ostatni pomysli. To hrozne zabiji psychiku. No a co ze te po tvym odchodu ten cizi clovek pomluvi pred kolegou? To ti muze bejt jedno, ty to pravdepodobne stejne neuslysis, protoze malokdo ma koule na to rict cloveku s handicapem, ze ma handicap. Aspon teda co se tyce dospelych. Snad jen Al Bunda

Horsi je samozrejme to, kdyz jses ve spolecnosti lidi, chces rict nejakou vtipnou poznamku a uplne na konci se zaseknes a tim celej vtip zabijes. To se holt stava a nic s tim asi neudelas. Bud budes proste mlcet a nebo to risknes a kdyz to nevyjde, tak to nejak zahrajes do autu, ze si treba najednou nevzpominas na konec a asi se te nikdo nebude ptat na to, jestli ses misto toho nezadrhnul.

Mluveni s rodici neres vubec, proste mluv kdykoliv chces. Rodice to stejne vi, jsou zvykli na zpusob, kterym mluvis, takze nemas duvod byt ostychavy.