Balbutická komunita

[denideni]

Ahoj, jmenuji se Denisa, je mi 21 a tuto komunitu znám už delší dobu jen nevím proč se připojuji až teď, koktám odjakživa. Někdo z rodiny si myslí, že mi to způsobil šok z leknutí a někdo to, že v dětství koktal i můj taťka - ten měl ale to štěstí, že ho vyléčila logopedie, teď má svoji firmu, kšefty hledá sám a 99% všech známých ani neví, že měl takový problém.

Moje léčba začala logopedem, inhalací léků pro astmatiky a různými lečebnými dechovými metodami. To mi mohlo být tak 5-8let. Při nástupu na základní školu jsem problémy neměla, nebyla jsem jediná ve tříde, která koktala a tak mě okolí přijalo. Postupem času, jsem koktat nepřestala ale objevil se takový zvláštní typ korigování mluvy, že jakmile jsem měla komunikovat s učitelem, nebo před velkým množstvím lidí, vést ve škole hodinu nebo přednášet nějakou prezentaci, mluvila jsem plynuleji a rychleji než kterýkoliv jiný nekoktající člověk. Ale když jsem zase mluvila v soukromí s rodiči nebo s bližšími kamarády tak jsem prostě koktala, někdy víc někdy míň. V tu chvíli kdy jsem poznala někoho nového tak jakoby můj mozek přepl a dokázala jsem mluvit i hodiny bez zaškobrtnutí. Podotýkám, že jsem vyhrávala recitační soutěže jak na prvním tak druhém stupni ZŠ. Také jsem byla zvolena jako 'předsedkyně' třídy do školní rady a zúčastňovala jsem se pravidelných porad s učiteli. (Chodila jsem do sboru a zpívání mi vždy šlo, bez problému, měla jsem na ZŠ i pár vystoupení, vždy jsem chtěla být zpěvačka. Ale pořád jsem nenašla způsob jak se proslavit aniž bych musela mít našetřených několik desítek tisíc.. ale to už odbočuji.)

Pak přišlo asi zlomové období, nástup na SŠ. Tam se to všechno změnilo, obhajoby prací, ústní zkoušky, jakoby mi mozek zase přepnul na jinou frekvenci a dělal úplný opak, to co jsem nechtěla. Nikomu z nových spolužáků jsem se se svým problémem nesvěřila, třeba jsem předtím moc nekoktala ale vždy když mi to nevyšlo tak se každý smál - kromě lidí ze třídy nebo rodičů a říkal ať už se vykoktám a podobné pitomé připomínky.

Byl začátek prváku nebo druháku, už si moc nevzpomínám ale nastoupila k nám nová učitelka. Měli jsme se jí všichni představit. Začalo mi bušit srdce a byla jsem si nejistá, docházela na mě řada a já se jen zmohla na to říct.. ,,Já se omlouvám, ssssstydím se mluvit před více lidmi..." Všichni na mě koukali s otevřenou pusou a zasebou jsem slyšela jak se mi někdo směje, pak skupinku spolužáků ,,Héééj co to děláš, notáák, co ti je.." začala jsem se třepat a srdce mi div nevyskočilo na lavici.

Od té doby to šlo z kopce... Každou obhajobu nebo závěrečnou práci jsem měla napsanou slovo po slově na papíře a vždy jsem jí skoro slovo po slově četla a když se mě někdo zeptal na nějakou otázku, tak jsem ho jen jednoslovně odfrkla a doufala, že se dál ptát nebude. Většinou jsem svou práci obhajovala tak do detailu abych se vyhla všem možným otázkám.
Čtení - ačkoliv je to zvláštní mi problém nedělalo.
Každou prezentaci byly zpocené ruce, červené fleky ze studu a stresu na krku, zčervenalý obličej a krůpěje potu jak na čele tak po celém těle.
Lidi mě měli rádi protože jsem to pořád dokázala nějak korigovat a před přáteli jsem říkala jen to, čím jsem si byla jistá. Zakoktala jsem se před nimi třeba jen ve dvou slovech denně čemuž moc nevěnovali pozornost. Teda.... když si toho všimli tak se popadali za břicho. Ale nikdy mě nikdo neodsoudil ani se mě na to nezeptal a každý chtěl abych byla jeho kamarádka.

Odmaturovala jsem jakštakš bez problémů, hodně jsem při ústní zkoušce četla z papíru, který jsem si připravila při přípravě před zkouškou - takže problém nebyl. Ale už jsem si nebyla jistá, už jsem neměla tu jistotu jako na ZŠ, tím, že jsem začala zadrhávat i před cizími.

Po SŠ jsem nastoupila do práce, vyzkoušela jsem práci v kině za barem, bez problému, lidem jsem dokázala nabídnout i něco bokem, semtam jsem se sekla ale bylo to bezproblémové až na peníze. S přítelem jsme se rozhodli, že chceme bydlet spolu, šli jsme do bytu, který je napsaný na mě, vše jsem vyřídila a obvolala já abychom byt dostali - bez problémů. (Za celý život jsem zkusila asi 5psychologů, jednoho psychiatra, jedny slabé antidepresiva, foniatra, léčitele a šamany a nic....) Šla jsem do toho po hlavě a v některých momentech jsem i zapoměla že mám nějaký problém. A teď největší pecka - z kina jsem dala výpověď protože jsem potřebovala víc peněz a kývla jsem na kamarádčinu nabídku. Pracovat jako operátorka v callcentru jedné realitní kanceláře. Ano - taky jsem to nechápala. Vydržela jsem tam skoro 8měsíců!!! A byla jsem na sebe sakra pyšná, jak mi to na začátku šlo.

Postupem času jsem začala vnímat, že se to zase horší, nebyla jsem schopna mluvit něco jiného než byly naučené fráze a když se klient ptal na něco jiného - rozbušilo se mi srdce a když jsem se zakoktala - zavěsila jsem. Hovory jsou monitorovány a tak jsem věděla, že to takhle nemůže jít dál. Nikdo na firmě nevěděl o mém problému tudíž by to byla podpásovka. Uvědomovala jsem si to víc a víc a do práce jsem se přestávala těšit, věděla jsem, že se to jenom horší a že budu muset odejít.

Jednou na ranní jsem dostala hovor, příjemného pána co chtěl číslo na makléře... Nebyla jsem schopna nadiktovat číslo, šly mi slzy do očí a zavěsila jsem. Jen jsem čekala až telefon zazvoní znovu, byly to hrozné muka a já si přála abych se někam propadla, hned vedle mě seděla kolegyně, která jen nevěřícně koukala. Telefon zazvonil a to byl můj konec byl to ten samý pán a řval proč jsem zavěsila, udělala jsem to znovu, nebyla jsem schopná totiž říct ani "Dobrý den". Složila jsem se, brečela jsem na židli kolegyně na mě koukaly, práskla jsem jim klíčema na stůl a už mě tam nikdo nikdy neviděl.

Doma jsem se utápěla v slzách, depresích a stresu z toho co budu dělat, bez práce být nemůžu. Musela jsem příjmout nabídku dělat ve fabrice, zámečníka...... Jediná práce co je, kde nemusíte mluvit je manuální a proto jsem na to kývla. Potřebovala jsem platit byt a tak jsem se nerozhodovala dlouho.

V práci mi nezvedli peníze ani po zaučení ani po zkušební době ani po půlroce... pracuji za míň než je minimum...asi protože jsem se na pohovoru zakoktala a změnili na mě pohled. To je ale vedlejší. Skončila jsem na nemocenské, měla jsem těžší úraz kolene a musela jsem na operaci. Hrozím se dne kdy mi budou volat z práce a budu jim muset vysvětlovat co mi je,že nejsem schopna pracovat. protože jsem po operaci, paní co věděla že koktám už tam nepracuje... Asi celkem blbost ale prostě mě tohle ničí, blbosti jako někomu odpovědět jednoduše na otázku. No ale abychom se dostali ke konci, doktor mi doporučil, změnit práci. S nohou mám pořád problémy a jelikož pracuji manuálně s železnými a ocelovými výrobky, které jsou těžké, mohu přijít snadno k úrazu a nemohu se přetěžovat. A moje otázka je, co mám teda dělat, když nemohu mít ani těžkou práci ani práci kde každodenně komunikuji s lidmi? Připadám si jako by se proti mě vesmír spikl a zavedl mě do uličky, ze které není cesty ven. Připadám si zbytečná, člověk, který není užitečný ani se na nic nehodí. Paradox je, že mám v hlavě slova, slovní spojení i vědomosti, že bych dokázala řídit firmu... bohužel jen v hlavě... z té pusy to nejde, Hodně věcí ve mě zůstává nevyřčených a já se cítím jako v pasti, už nevím co dál a myslím opravdu i na to nejhorší.... Nenávidím se za to..

Je to dlouhé ale třeba se v mém příběhu taky někdo najde i když jsem možná neuvedla úplně všechny situace, protože bych to psala asi až do rána Budu ráda za každou reakci.

[Graffjam]

Ahoj Deniso.

Když jsem četl tvůj příspěvek, viděl jsem v něm spoustu parael se svým životem. I já jsem měl v životě období (a stále ještě mívám ), kdy je to lepší a horší. Podobně jako ty jsem měl velké potíže na střední škole. Častokrát jsem nebyl schopný sebemenší komunikace s okolím ani se svými nejbližšími. Na tyto léta nerad vzpomínám, protože jsem je prožil v pocitech bezmoci, nejistoty a strachu. Asi jako každý, kdo trpí koktavostí, tak vím, jak frustrující je pocit, když člověk vnitřně něco "ví", chce se vyjádřit, ale strach mu to prostě nedovolí.

Naštěstí se mi z tohoto sevření podařilo z velké části dostat. O konkrétních krocích, které mi v tom pomohli se teď nebudu zmiňovat, protože by to bylo na strašně dlouho. Navíc, každý člověk je jiný a potřebuje si najít vlastní "vnitřní" cestu. Každopádně pokud budeš chtít, pokusím se něco napsat, co mi pomohlo.
Věř tomu, že šance, jak se z toho dostat tady určitě je. Pokud zvládneš mluvit sama se sebou bez zadrhávání, tak to dokazuje, že mluvit umíš a jedná se pouze o psychický blok, který se dá odstranit.

Osobně sice ještě nemůžu prohlásit, že bych měl úplně "vyhráno", to se mi asi nikdy nepodaří. Ale život, který v současné době vedu, je nesrovnatelný s obdobím, které jsem popisoval výše.
V současné době provozuji vlastní eshop, denně vyřizuji desítky telefonátů, reklamace s naštvanými zákazníky. Pravidelně musím komunikovat s německými dodavateli. Nedávno jsem dokonce poskytoval rozhovor do německé televize. Zkrátka, dělám věci, o kterých jsem si ještě před pár lety myslel, že nebudu schopný. A nepíšu to proto, že bych se chtěl vychloubat, ale proto, abych ti dodal trochu motivace.

I já jsem svůj "pracovní život" začal ve fabrice. Nesnášel jsem to tam a to právě kvůli pocitu, který popisuješ - věděl jsem, že mám navíc. Postupně jsem si však začal jít za tím, o čem jsem si myslel, že je to správné a co mě bude naplňovat. Doporučuji ti udělat to samé - vykašli se na okolí, na vlastní strachy a dělej to, co tě bude bavit nebo to, co tě přitahuje. Jsi mladá a máš spoustu možností.

Jinak, nemá cenu se za to nenávidět. Věř tomu, že jsou daleko horší věci a koktavost proti tomu není nic. Každý člověk má nějaký problém - jenom to není třeba na první pohled tak vidět, jako právě u koktavosti. Je potřeba to brát trochu s nadhledem.

Měj se, Luboš.

[andy]

Ahojte, som Andy, mam 42 rokov...nie som balbutik, pred dvoma rokmi som zacala mat problemy s recou..a do dnesneho dna ziadny lekar neprisiel na to, o co ide,co sa stalo..a ja stale hovorim horsie a horsie...rok som bojovala ako blazon, hovorila som si, z epredsa ako to znenazdajky prislo, tak to musi aj odist..ale nie..a moja psychika je na tom horsie a horsie..co mi vôbec nepridava k môjmu zdravotnému stavu..najhorsia je ta bezmocnost,ked nik nevie zistit,co vam je a ako sa z toho teda dostat..mam za sebou X vysetreni, vsetko bolo vylucene, teraz sa objavila nova diagnoza, podozrenie na primarnu progresivnu apraxiu reci..bolo mi povedane, ze ju maju AZ traja ludia v cechach a na slovensku spolu...ale o inom...bola som aktivny, spolocensky clovek..ale ako sa mi to stalo, vsetko sa zmenilo...nemam silu zacat nejaky vztah, pretoze muzi sice hovoria, ze nemá zena,najlepsia zena,ale pravda je taka, ze kazdeho zacne po case nudit, ked sa vacsinu casu na nich len usmievate...hladala som aj na fb nejaku skupinu , kde by boli ludia s podobnym probelmom,ale nenasla som...budem rada za sukromne spravy, ak by sa chcel niekto zoznamit, prip.pokecat (HA HA). pekny den vam vsetkym

[zoranka]

Andy, a jak se to projevuje? Také nějaká neplynulost (jak jsem pochopila)?

[andy]

prejavuje sa to neplynulostou reci...mam pocit, akoby mi niekto drzal koren jazyka, vyslovnost je velmi tazka..uplne mi to zmenilo aj mimiku.
teraz som dostala nejake cvicenia na trening korena jazyka, opakovat hlasky g a k a potom slabiky ge ke ga ka..a tak
tak uvidime
caka ma este pobyt na klinike Logo v Brne, uvidime, ci pomoze.

[zoranka]

Tak důsledek bude asi podobný jako u koktání, ale ty vnitřní projevy jsou jiné. U koktání není problém s kořenem jazyka, spíš nějak stávkuje to mluvicí a dýchací ústrojí jako celek.