Balbutická komunita

[Lado]

Ahojte,
Veľmi ma zaujímalo, čo na koktanie hovoria napríklad Freud alebo Jung. Či v minulosti takéto problémy riešili a koktanie liečili samostatne alebo to považovali za súčasť nejakej choroby. Hľadal som dlho, ale nič konkrétne som nenašiel, len takéto útržky, ale aj tie stoja za zmienenie a zamyslenie (nechcelo sa mi to upravovať, takže sa ospravedlňujem za rôznojazyčnosť, prípadné chyby a za to, že som neuviedol zdroje, pretože by to bolo neskutočne neprehľadné).
Výber z jednej Jungovej prednášky: ,,Komplex je shluk asociací-jakýsi druh obrazu více nebo méně složité psychologické povahy - někdy má traumatický charakter, někdy jednoduše bolestivý a velmi citově zabarvený charakter. Vše, co je vysoce citově zabarvené, se poněkud obtížně zvládá. Když je pro mě například něco velmi důležité, začínám váhat, když se pokouším to udělat, a možná, že jste zpozorovali, že když mně kladete obtížné otázky, nemohu je okamžitě zodpovědět, protože předmět je důležitý a já mám dlouhý reakční čas. Začnu KOKTAT a má paměť mi nedodá potřebný materiál. Takové poruchy jsou komplexovými poruchami - i když to, co říkám, nepochází z mého osobního komplexu. Je to jednoduše důležitá záležitost, a cokoliv má intenzívní citové zabarvení, je těžko zvládnutelné, protože takové obsahy jsou nějak asociovány s fyziologickými reakcemi, s procesy v srdci, s napětím cév, se stavem útrob, dýcháním a inervací kůže. Kdekoliv je vysoký tonus, je tomu tak, jako kdyby tento zvláštní komplex měl své vlastní tělo, jako by byl do určité míry lokalizován v mém těle, a to je činí příliš hřmotným, protože něco, co dráždí mé tělo, nemůže být lehce odsunuto stranou, poněvadž to má své kořeny v mém těle a začíná to tahat za mé nervy. Něco, co má malý tonus a malou emocionální hodnotu, se dá snadno smést bokem, protože to nemá žádné kořeny. Není to přilnavé nebo ulpívavé.
Dámy a pánové, toto mne přivádí k něčemu velmi důležitému, totiž k tomu, že komplex se svou danou tenzí nebo energií má tendenci utvářet malou osobnost samu o sobě. Má určitý druh těla, určité množství své vlastně fyziologie. Dokáže znepokojit žaludek. Narušuje dýchání, srdce - zkrátka chová se jako částečná osobnost. Když například chcete něco říci nebo udělat a naneštěstí s tímto úmyslem interferuje komplex, pak řeknete nebo uděláte něco jiného, než co jste měli v úmyslu. Jste jednoduše přerušeni a váš nejlepší úmysl je narušen komplexem, stejně jako kdybyste byli přerušeni nějakou lidskou bytostí nebo okolnostmi zvenčí. Za těchto podmínek jsme skutečné nuceni hovořit o tendencích komplexů jednat, jako kdyby byly charakterizovány určitým množstvím síly vůle. Když hovoříte o síle vůle, ptáte se přirozeně na já. Kde je tedy já, jež patří k síle vůle komplexů? Známe náš vlastní komplex já, o němž předpokládáme, že plně vlastní této. Není jím sice, ale předpokládejme, že je to centrum zcela vlastnící naše tělo, že existuje ohnisko, které nazýváme já a že toto já má vůli a může něco dělat se svými komponentami. Já je rovněž aglomerací vysoce zabarvených obsahů, takže v zásadě není rozdíl mezi komplexem já a jakýmkoliv jiným komplexem.
Protože komplexy mají určitou volní sílu, určitý druh já, zjišťujeme. že při schizofrenii se uvolňují z vědomé kontroly do té míry, že se stávají viditelnými a slyšitelnými. Objevují se jako vize, mluví hlasy, které jsou jako hlasy určitých lidí. Tato personifikace komplexů není sama o sobě nutně patologickým stavem. Ve snech se například naše komplexy často zjevují v personifikované formě. A člověk se může natolik vycvičit, že se stávají viditelnými a slyšitelnými také v bdělém stavu. Součástí určitého jógového cvičení je rozštěpit své vědomí na jeho komponenty, každá z nich se jeví jako specifická osobnost. V psychologii našeho nevědomí existují typické postavy, které mají určitý vlastní život.
To vše je vysvětleno skutečností, že takzvaná jednota vědomí je iluzí. Je to opravdu sen, který splňuje přání snícího. Rádi bychom si mysleli. že jsme jedno; ale nejsme, zcela rozhodně ne. Nejsme opravdovými pán! ve svém domě. Rádi věříme ve svou sílu vůle a ve svou energii a v to, co můžeme udělat; ale když přijde skutečně k věci, zjišťujeme, že to dovedeme udělat pouze do určité míry, protože jsme omezováni těmi malými ďábly, komplexy. Komplexy jsou autonomní skupiny asociací, jež mají tendenci se samy pohybovat, žít svůj vlastní život mimo naše úmysly. Myslím si, že naše osobní nevědomí, jakož i kolektivní nevědomí pozůstává z neurčitého, protože neznáme množství komplexů nebo fragmentárních osobností.
Tato myšlenka vysvětluje mnohé. Vysvětluje například jednoduchou skutečnost, že básník má schopnost dramatizovat a personifikovat své duševní obsahy. Když na scéně nebo ve své básni nebo v dramatu či románu vytvoří postavu, myslí si, že je to pouze produkt jeho imaginace; ale ta postava se určitým tajným způsobem vytvořila sama. Každý romanopisec nebo spisovatel popře, že tyto postavy mají psychologický význam, ale ve skutečnosti víte stejně dobře jako já, že význam mají. Proto můžete číst ve spisovatelově duši, když studujete postavy, které vytváří.
Komplexy jsou tedy částečné nebo fragmentární osobnosti. Když hovoříme o komplexu já, předpokládáme přirozeně, že má vědomí, poněvadž vztah různých obsahů k centru, jinými slovy k já, je nazýván vědomím. Ale máme také seskupení obsahů kolem centra, kolem jakéhosi druhu jádra v jiných komplexech. Takže si můžeme položit otázku: Mají komplexy své vlastní vědomí? Když studujete spiritismus, musíte připustit, že takzvaní duchové, kteří se manifestují při automatickém psaní nebo pomocí hlasu média, mají skutečně jakýsi druh vlastního vědomí. Proto lidé bez předsudků mají tendenci věřit, že duchové jsou duše zemřelé tety nebo děda nebo něčeho podobného, pouze na základě více nebo méně zřetelné osobnosti, která se může v těchto manifestacích projevit. Ovšem když máme co dělat s případem duševní nemoci, máme přirozeně menší sklon předpokládat, že máme co činit s duchy. Označujeme to potom za patologické.´´
Jung komplexy chápal jako autonomní součásti psychického života, téměř oddělené bytosti v rámci jedince (nelze je však ztotožňovat s mnohočetnou poruchou osobnosti). Zajímavé je, že Jung chápal jako komplex i Já (Ego). Podle Junga existují 4 způsoby zacházení s komplexem: vytěsnění, projikování, identifikace s komplexem a konfrontace. Konfrontace je podle Junga zdravý způsob zacházení s komplexem a je součástí procesu individuace neboli vývoje jedince v jedinečnou osobnost. Konfrontace je prvním krokem k integrování osobnosti, jež byla dosud vnitřně rozpolcená. C.G. Jung píše, že "komplexy jsou odštěpenými částmi psýché. Etiologie jejich původu je často takzvané trauma, emoční šok nebo něco podobného, čím se odštěpil kus psýché. Považuje tedy emoční sféru za hlavní pole ke vzniku komplexu.
Komplex nepodléhá kontrole vůle, ale má psychickou autonomii. Autonomie spočívá v tom, že se komplex manifestuje nezávisle na vůli, a dokonce se může projevit i v přímém protikladu k vědomým tendencím. Komplex se vědomí tyransky vnucuje.
Komplex obvykle můžeme volním úsilím potlačit, nemůžeme ho ale dokazováním odstranit. Při vhodné příležitosti opět vystupuje navenek v původní síle. Komplex dále motivuje ke stále novým kompenzačním výkonům. Teprve až když si podaří komplex méněcennosti uvědomit, umožní se mu, aby pronikl do vědomí, je ho možné zvládnout. C. G. Jung o tomto uvědomění říká, že : "komplexy jsou normálně ohniska duševního dění, jejichž bolestivost nedokazuje žádnou chorobnou poruchu. Utrpení není nemoc, ale normální protipól štěstí. Chorobným se komplex stává teprve tehdy, když se člověk domnívá, že ho nemá." Metody k překonání komplexu - jeho vyvedení do vědomí - mohou být hlubokou introspekcí, a dalšími metodami psychoterapie.
Podle A. Adlera komplex méněcennosti vzniká z různých druhů orgánové defektivity. Vychází z poznatku, že je-li některý lidský orgán poškozen (např. chybí-li člověku zrak) je jeho úloha zastoupena zvýšenou činností orgánů jiných (v tomto případě zbystření sluchu, hmatu apod.) Podle tohoto názoru nedostatek v jedné psychické oblasti je kompenzován v jiné.
Sigmund Freud chápal kompenzaci pocitu méněcennosti jako sublimaci. Podle něj pocity méněcennosti vyvolávají nedostatky v sexuální oblasti, odráží se v nemožnosti najít sexuálního partnera. Podstata jeho teorie sublimace vychází z teze, že člověk, který nemůže realizovat své sexuální touhy (v tomto případě z důvodu pocitu méněcennosti), uplatní a využije probuzenou energii v jiné, zastupující činnosti. I když je sublimace velmi účinná, musí vyvěrat z osobnosti samé jako vlastní řešení potíží.
Žák Sigmunda freuda, Adam Adler zjistil, že pocity méněcennosti provázené snahou po kompenzaci determinují sociální charakter člověka, jeho životní styl i životní plán.
Pocity méněcennosti a posedlost touhou po uznání mohou vést ke ctižádostivým výkonům v jiné oblasti, ale i k tyranskému chování ke svým blízkým. I když se kompenzace daří (úspěchy v práci, okolí se nechává utiskovat), pocit méněcennosti je stále připraven.
Vycházíme-li však z jednoty tělesného či fyziologického a psychického vývoje jedince od početí, může být za vznikem komplexu určité předpoklady vzniklé v důsledku už prenatálního vývoje. (Může jít o různé vlivy během gravidity matky - úrazy a různá tělesná poškození vyvolávající strach matky o nenarozené dítě, ale i samotné psychické trauma matky v důsledku jiných vnějších vlivů. Negativní vliv na nenarozené dítě může mít i prvopočáteční vztah k němu - nechtěné či neplánované otěhotnění, snahy o interrupci, i když později a po narození se vyvine normální láskyplný vztah matky a dítěte).

Za strukturní jádro, kolem kterého se komplex seskupuje, Jung považoval archetyp.
Archetypy podle Junga jsou jako koryta řek, jež opustila voda, po době blíže neurčené je však může znovu vyhledat. Archetyp se podobá starému vodnímu toku, jehož vody života tekli dlouho a hluboce se vryly do země. A čím déle se toho směru držely, tím je pravděpodobnější, žese tam dřív nebo později znovu vrátí.
Člověk se ani na okamžik nesmí poddávat iluzi, že archetyp je možno koneckonců vysvětlit, a tím vyřídit. I nejlepší pokus o vysvětlení není nic jiného než více či méně zdařilý překlad do jiného obrazného jazyka. (Vždyť jazyk není nic jiného než obraz!) V nejlepším případě bude člověk pokračovat ve snění svého mýtu a dá mu moderní podobu. A cokoli mýtu spáchá vysvětlováním nebo výkladem, to člověk spáchal na vlastní duši, a z toho vzniknou odpovídající následky pro vlastní zdravotní stav. Archetyp je totiž – a na to by se nikdy nemělo zapomínat – duševní orgán, který se vyskytuje u každého. Archetypy jsou prožitkové komplexy, které se dostavují osudově, to znamená, že jejich působení začíná v našem nejosobnějším životě. Archetypy nalezneme vždy tam, kde se probouzeji naše emoce, nastávají duševní problémy a vznikaji nemoci.

Základním archetypem nevědomí je archetyp Superega nazývaný tež vyšší Já či anglicky Self a německy Selbst. Odpovídá křesťanskému slovu Bůh a má ještě mnoho jiných názvů.
Protipólem Superega je archetyp Stínu.
Superego (Nadjá) vzniklo v průběhu socializace z konfliktů dítě versus autorita, poskytuje ventil vlastním agresivním impulsům jedince, jde o proti sobě projevenou agresivitu. Obsahuje vědomě či nevědomě internalizované (zvnitřněné) omezení, zákazy a příkazy ukládané dítěti rodiči a dalšími pro dítě významnými autoritami. Je zdrojem nevědomého pocitu viny, vnitřní tísně. Řešení lze hledat v náboženství, které poskytne vysvětlení (jsi hříšník) i řešení (věříš-li, budeš spasen). Superego je moralizující silou v člověku, řídí se "principem dokonalosti". Jednou jeho částí je svědomí, druhou částí je ideální ego, které usiluje o dokonalost a jehož základem byly činnosti a projevy dítěte, které rodiče chválili. Superego může být v rozporu se současnými hodnotami jedince. Silně rozvinuté superego se vyskytuje u perfekcionistů, slabě rozvinuté u zločinců.
Tieň(Stín)
Sex a inštinkty života sú vo všeobecnosti reprezentované niekde v Jungovom systéme. Sú časťou archetypu nazývaného tieň. Odvodzuje ich z predľudskej, zvieracej minulosti, kedy boli naše starosti limitované na prežitie a reprodukciu, kedy sme neboli vedomí sami seba.
Je to “temná stránka” ega, je to “diabol”, ktorého sme schopní použiť a ktorý je tam uchovaný. Tieň je amorálny, ani dobrý, ani zlý, je ako zvieratá. Zviera je schopné starať sa nežne o mláďatá a kruto zabíjať pre jedlo. Nevyberá si. Robí to čo robí. Je “nevinné”. Z našej ľudskej perspektívy, svet zvierat vypadá brutálne, neľudsky, tieň sa stáva časťou odpadu z nás, ktorý si niekedy nevieme priznať. Symboly tieňa zahŕňajú hada, draka, monštrá, démonov. Obvykle strážia vchod do jaskyne, jazierko s vodou, ktoré symbolizuje kolektívne nevedomie. Nabudúce, keď sa vám bude snívať ako bojujete s démonom, môžete to byť vy sám s kým bojujete.

Dostanou-li se Superego a Stin v psyché do těžkého rozporu, který je charakterizován potlačením určité části psyché individua, Stín se stáva absolútním zlem – Ďáblem, který se snaží ovládnout lidskou duši a vytlačit z ní vyšší Já a vědomé Ego. Když se mu to podaří, přebere kontrolu nad jednáním člověka. Proto je nutno zajistit, aby se různé archetypy, pokud možno nikdy, nedostaly do vážneho rozporu.

Freudova představa patogenity raných traumat znovu ožívá dnes, kdy se ukazuje, že vleklý stres v dětství, popřípadě dlouhodobě subdominantní postavení v nepříznivém prostředí jsou významným rizikovým faktorem v rozvoji deprese v dospělém věku a že hormonální změny s tímto stresem spojené mohou poškodit mozek morfologicky ve smyslu omezení růstových dějů, popř. i neurodegenerace. Je tedy nepochybné, že traumatická zkušenost působí patogenně a patoplasticky a že v tom se Freud nemýlil. Rozdíl mezi pohledem dnešní medicíny a pohledem psychoanalytickým na úlohu traumat je v míře nespecifičnosti tohoto vlivu. Zatímco Freud se traumaty z dětství a jejich dešifrováním zabýval kvalitativně, současná medicína jejich vliv nahlíží spíše z hlediska kvantitativního. To však nic nemění na tom, že genetické studie, které sledují interakci mezi zevním prostředím, genetickou vlohou a psychopatologií, dospívají čím dál častěji k závěru, že vztah mezi geny a určitou duševní poruchou se stává významným teprve ve chvíli, kdy do něj započítáme vlivy prostředí. A tam už se ke slovu určitá kvalita těchto vlivů dostává.
Freud totiž už sto rokov pred súčasnými neurológmi vedel, že treba začať skúmať mozog. Nemal však na to vhodné nástroje. Napriek tomu písal o neurónových sieťach, ktoré skrývajú aj možné príčiny duševných chorôb. Veril, že psychoterapeutická "liečba slovom" môže tieto pokazené nervové spoje opraviť. Skutočnosť, že neuronálne mapy ľudského mozgu možno formovať po celý život, totiž neurovedci experimentálne potvrdili až pred pár rokmi.
Čo z toho teda podľa mňa vyplýva? No asi toľko, že sa jedná o chorobu duše (a nie o poruchu ako napríklad schizofrénia) a nech už je pôvod koktania akýkoľvek, postupným sebazdokonaľovaním a sebapoznaním možno koktanie prekonať. Nedávno som v kníhkupectve narazil na celkom nové vydanie knihy venovanej detskej psychológii, ktorá mala asi 550 strán a LEN 3 strany boli venované koktaniu (balbuties). Neskutočné, ako málo o koktaní zatiaľ vieme.
Komplexy mají všichni zdraví lidé. Kdo nemá komplexy, je buď psychopat, nebo je mrtvý.
,,Na zvládnutí či nezvládnutí komplexu stojí štěstí či neštěstí osobního života.´´(C.G.Jung)